Pohádky z batůžku

 Napsal Karel Čapek - kompletni kniha zdarma ke stazeni  ZDE . Jak se fotografuje štěně? Řeknu to rovnou: špatně; a vyžaduje to krajní trpělivosti od štěněte i od fotografa. Dejme tomu, slunce zasvítí na dojemnou scénu štěněte žeroucího z misky. Člověk se tryskem řítí pro fotografický aparát, aby zvěčnil tento působivý výjev ze života štěněte. Nežli se vrátí s aparátem, je miska ovšem prázdná. „Honem, nalejte Dášeňce ještě jednu misku mlíčka,“ káže fotograf a s náležitou odbornou rychlostí nařídí expozici a zaostří objektiv, zatímco se Dášeňka hrdinně dává do druhé misky. „Tak, teď je to pěkné,“ vydechne fotograf, a v tu chvíli zjistí, že zapomněl dát do aparátu film. Než jej tam vloží, sežere Dášeňka druhou misku mléka. „Dejte jí ještě jednou,“ káže fotografující člověk a honem zaostřuje. Jenže Dášeňka si vezme do hlavy, že už nebude a nebude žrát. A že prý ne. Marné jí domlouvat. Marné jí strkat nosánek do mléka. Nechce, a basta. S povzdechem odnáší fotograf svůj aparát domů...

 Napsal Karel Čapek - kompletni kniha zdarma ke stazeni  ZDE . Ale abychom to brali po pořádku, tedy:  1. hlavní, co má Dášeňka na práci, je běhat. Teď už to, panečku, nejsou ty namáhavé a potácivé první kroky, nýbrž sportovní výkony vyššího stupně, jako běh, cval, trysk, skok daleký, skok vysoký, let, hon, kalup, pelášení, sprint, spurt na deset yardů, dále různé pády, jako pád nosmo, hřbetmo, pád na hlavu, kotrmelec v běhu s jedním nebo více přemety, rozběhy s překážkami, běh s handicapem (například s utěrkou v hubě), různé způsoby kutálení, překocení, svalení, přemetů, veletočů a dopadů, útok, útěk, odskok a úprk, zkrátka všechno, co lehká psí atletika obnáší. V tom oboru jí dává lekce její obětavá máma; žene se po zahradě přes záhony a jiné překážky, letí jako chlupatý šíp a Dášeňka spurtuje za ní; máma zakličkuje, a protože tohle je něco, co malá ještě nedovede, udělá parádní kotrmelec, neboť jinak se neumí zastavit. Nebo máma obíhá v kruhu a Dášeňka za ní; ale proto...

 Napsal Karel Čapek - kompletni kniha zdarma ke stazeni  ZDE . Mnoho vody uteklo a zejména mnoho loužiček bylo vyceděno. Dášeňka už není bezmocný uzlíček s třesoucím se ocáskem, nýbrž náramně samostatný, chlupatý a všetečný, zubatý a neposedný, žravý a ničivý tvor. Přírodopisně řečeno, vyvinul se z ní obratlovec (neboť se vrtí jako na obrtlíku) z čeládky šelem šelmovských a psovitých, podčeleď neposedů, rod šmejdilů, rodina tatrmanů, odrůda tajtrlíků černouchých. Jde si, kam se jí zlíbí; celý dům, celá zahrada, celý vesmír, až kam plot sahá, jsou jejím majetkem. V tomto vesmíru je plno věcí, které je nutno vyzkoušet co do jejich kousatelnosti a případně sežratelnosti; je tu plno tajemných místností, ve kterých lze provádět zajímavé pokusy, kde se nejlíp dělají loužičky. (Dášeňka se rozhodla pro mou pracovnu a její okolí, ale někdy dává přednost jídelně.) Dále je třeba zjišťovat, na čem se nejlíp spí (zvláště na utěrkách, v člověčí náruči, uprostřed kvetoucího záhonu, na smeták...

  Napsal Karel Čapek - kompletni kniha zdarma ke stazeni  ZDE . Jak vidíte, děti, dá to hodně práce, a hlas přírody, jemine, to je vám přísný učitel, nic takovému štěněti nesleví. Jenže někdy nemá kdy napovídat, protože musí učit lítat mladého vrabce nebo ukázat housence, které listy žrát a kterých nechat. Tehdy uloží Dášeňce jenom domácí úkol (například přejít v úhlopříčně celou psí boudu z rohu do rohu) a nechá ji, aby se s tím, chudera malá, dřela sama. Dášeňka dává pozor, až jazejček samou pozorností vyplazuje: pravá přední – teď levá zadní (jezusmankote, která vlastně je levá, ta nebo ta?) – a druhá zadní (kdepak já ji mám?) – a co teď? „Špatně,“ volá na ni hlas přírody, celý udýchaný, jak učí vrabce lítat, „musíš dělat menší kroky, Dášeňko, a hlavu nahoru a tlapky pěkně pod sebe znovu!“ Copak hlas přírody, tomu se to káže; ale když jsou ty nožičky měkké jako z nití a třesou se jako z rosolu, dělejte s nimi něco! A když máme takový plný bříšek a takovou velikou hlavu, mys...

 Napsal Karel Čapek - kompletni kniha zdarma ke stazeni ZDE . Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka. Dokud to bylo bílé nic, bylo to slepé, bez očí, a co se nožiček týče, inu, mělo to dva páry čehosi, čemu se při dobré vůli mohlo říkat nožičky. Ale protože tu ta dobrá vůle byla, byly tu i nožičky, třebaže ještě za mnoho nestály; kdepak, stát se na nich nedalo, takové byly vratké a slaboučké, a s chůzí to byla, holenku, teprve potíž. Když se do toho Dášeňka pořádně obula (totiž ona se neobula, ale vykasala si na to rukávy) (přesněji řečeno, ani rukávy si nevykasala, ale jenom si, jak se říká, plivla do dlaní) (rozumějte mi, ona si ovšem nemohla plivnout do dlaní, protože ještě plivat neuměla a dlaně měla tak maličké, že by si do nich netrefila), zkrátka když se do toho Dášeňka pořádně dala, dokut...

  Byl jednou jeden starý mlynář, který měl tři syny. Když mlynář zemřel, rozdělili si jeho majetek. Nejstarší syn dostal mlýn, prostřední osla a nejmladší... jen obyčejného kocoura. „Co já si počnu jen s kocourem?“ vzdychl nejmladší syn. Ale kocour se usmál, protáhl se a řekl: „Nevěš hlavu, pane. Pořiď mi jen pytel a nech mi u ševce ušít pár pěkných bot. Pak uvidíš, co dokážu!“ Syn se trochu podivil, ale udělal, co kocour žádal. Kocour si obul nové botky, vzal pytel a vydal se do lesa. Do pytle nasypal zrní a nastražil ho jako past. Schoval se a čekal. Brzy se přišel najíst zrní hladový králík. Kocour ho do pytle chytil, pytel zavázal, vzal ho na rameno a šel rovnou ke králi. Uklonil se a řekl: „Vaše Veličenstvo, můj pán, markýz z Carabasu, vám posílá dar – tohoto králíka.“ Králi se dar líbil a kocourovi poděkoval. A tak kocour chodil každý týden a přinášel další zvěř — bažanta, zajíce, koroptev — a pokaždé tvrdil, že je to dar od markýze z Carabasu. Jednoho dne se kocour dozvědě...