Pohádky z batůžku

  Byl jednou jeden starý mlynář, který měl tři syny. Když mlynář zemřel, rozdělili si jeho majetek. Nejstarší syn dostal mlýn, prostřední osla a nejmladší... jen obyčejného kocoura. „Co já si počnu jen s kocourem?“ vzdychl nejmladší syn. Ale kocour se usmál, protáhl se a řekl: „Nevěš hlavu, pane. Pořiď mi jen pytel a nech mi u ševce ušít pár pěkných bot. Pak uvidíš, co dokážu!“ Syn se trochu podivil, ale udělal, co kocour žádal. Kocour si obul nové botky, vzal pytel a vydal se do lesa. Do pytle nasypal zrní a nastražil ho jako past. Schoval se a čekal. Brzy se přišel najíst zrní hladový králík. Kocour ho do pytle chytil, pytel zavázal, vzal ho na rameno a šel rovnou ke králi. Uklonil se a řekl: „Vaše Veličenstvo, můj pán, markýz z Carabasu, vám posílá dar – tohoto králíka.“ Králi se dar líbil a kocourovi poděkoval. A tak kocour chodil každý týden a přinášel další zvěř — bažanta, zajíce, koroptev — a pokaždé tvrdil, že je to dar od markýze z Carabasu. Jednoho dne se kocour dozvědě...

  Byla jednou jedna dívka jménem Maruška. Žila se svou macechou a nevlastní sestrou Holenou. Macecha Marušku neměla ráda – zatímco Holenu rozmazlovala, Marušce ukládala těžké práce a často jí ubližovala. Přesto byla Maruška hodná a trpělivá. Jednoho zimního dne Holena zatoužila po fialkách. „Jdi do lesa a přines mi fialky!“ poručila macecha Marušce. Maruška se marně snažila vysvětlit, že v lednu květiny nerostou. Macecha se rozhněvala a vyhnala ji z domu. Maruška se zachumlala do svého tenkého kabátku a vydala se do zasněženého lesa. Bloudila, až přišla na mýtinu, kde hořel oheň a kolem něj sedělo dvanáct postav – starší i mladší muži v pláštích, z nichž každý měl jinou barvu. Byli to Dvanáct měsíců, strážci času. Nejstarší, Leden, se jí zeptal, proč přišla. „Poslali mě pro fialky,“ odpověděla tiše Maruška. Leden se podíval na své bratry, pokynul Březnu, a ten usedl na místo u ohně. Najednou sníh zmizel, začalo svítit slunce, a kolem rozkvetly fialky. Maruška si natrhala kytičku...

  Byl jednou jeden chudý sedlák se svou ženou. Pracovali od rána do večera, ale jediné, co jim ke štěstí scházelo, bylo dítě. Často si žena povzdychla: „Kéž bychom měli aspoň droboučké dítě – třeba jen tak malé jako paleček.“ A světe div se – její přání se splnilo. Za pár měsíců se jim narodil syn, malý jako lidský palec. Proto ho pojmenovali Paleček . Ačkoliv byl maličký, měl Paleček velké srdce, bystrou mysl a velkou touhu pomáhat. Když jednou šel otec do lesa na dříví, Paleček ho poprosil, jestli by mohl jít s ním. Otec se nejprve zdráhal, ale když Paleček slíbil, že bude opatrný, posadil si ho do kapsy kabátu. Když dorazili do lesa, Paleček vylezl z kapsy a posadil se otci na rameno. Z výšky mu ukazoval, který strom je nejlepší na kácení, a svým tenkým hláskem ho pobízel: „Tatínku, tenhle je suchý – ten můžeš porazit!“ Otec se smál, jak šikovného rádce má, a práce mu šla od ruky. Jenže při odpočinku si Paleček sedl na pařez a rozhlížel se po lese. Otec si ho nevšiml a nešťastno...

  Byl jednou jeden král a ten měl jediného syna, princ byl šlechetný, statečný a zvědavý. Ale jednoho dne mu padla do oka malovaná podobizna princezny ze vzdáleného království – byla tak krásná, že princ už nemohl jíst, pít, ani spát. A tak šel za otcem a pravil: „Otče, bez té dívky nemohu žít. Dej mi své požehnání, chci se vydat do světa, tu krásnou princeznu najít a požádat o ruku.“ Král zpočátku váhal, ale když viděl, že láska syna spalovala jako oheň, nakonec svolil. Princ se tedy vydal na cestu, jen s koněm a mečem. Šel dlouho, lesy i horami, až jednoho dne narazil na podivného muže – byl tak dlouhý, že jeho hlava sahala až do korun stromů a tělo se vlnilo jako stuha ve větru. „Buď zdráv, poutníku,“ pravil muž. „Říkají mi Dlouhý. Pokud chceš, půjdu s tebou. Umím se natáhnout do výšek, kam oko nedohlédne.“ Princ byl rád – v neznámých krajích se společník vždy hodí. Šli tedy spolu. Netrvalo dlouho a potkali druhého muže. Byl kulatý jako sud a tak tlustý, že se sotva kutálel přes...

  Byl jednou jeden malý chlapec jménem Smolíček, který žil hluboko v lese. Nežil ale sám – staral se o něj jelen se zlatými parohy, dobrý a moudrý ochránce.  Každé ráno jelen odcházel na pastvu a před odchodem Smolíčkovi vždy připomínal: „Nikomu neotvírej, ani kdyby tě hezky prosili. Zvlášť ne jeskyňkám!“ Jednoho dne, když byl Smolíček doma sám a jelen se pásl v dálce, ozvalo se za dveřmi něžné volání:„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme a hned zase půjdeme.“ Smolíček si vzpomněl na jelenovo varování a dveře neotevřel. Když se večer jelen vrátil, Smolíček mu o hláskách za dveřmi všechno pověděl.  Jelen ho pochválil a znovu mu připomněl: „Dobře jsi udělal. Ale pamatuj, chlapče, že jeskyňky nejsou hodné bytosti. Slib mi, že jim nikdy neotevřeš.“ Uplynulo pár dní. Jednoho odpoledne, když byl Smolíček opět doma sám, uslyšel známé hlasy:„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme,jen...

  Byla jednou jedna holčička jménem Anička, která žila se svou maminkou v malé chaloupce na kraji lesa. Neměly skoro nic – ani pole, ani krávu, jen jednu slepičku a maličkou zahrádku, kde sotva něco vyrostlo. Někdy měly tak málo, že šly spát bez večeře. Přesto byly vždy milé, pracovité a pomáhaly, kde mohly.

  Za sedmero horami a sedmero řekami žil jednou starý dědek se starou babkou. Jednoho dne zasadil dědek na zahrádce semínko řepy. Řepa vyrostla tak veliká a tlustá, že ji dědek sám vytáhnout nedokázal.

  V dávném království žil moudrý král se svou milovanou královnou. Jejich vláda byla spravedlivá a lid je měl rád. Přesto jim něco chybělo – neměli děti, a královna si moc přála stát se matkou. Jednoho jarního dne seděla královna v tiché části královské zahrady, obklopená květinami a zpěvem ptáků. Sledovala, jak se kolem ní hemží zvířátka a jejich mláďata, a smutně si povzdechla: „Kéž bych i já měla dítě, o které bych mohla s láskou pečovat, jako ta zvířátka.“

  V jedné malé vesničce žili manželé, kteří si moc přáli dítě. Neměli se špatně, ale ta touha po miminku byla veliká. Jednoho dne žena zadělala na těsto a z těsta vytvarovala malého panáčka. „Pojmenujeme tě Otesánek,“ řekla mu, a když ho upekla, stalo se něco zvláštního – panáček ožil!

  V dávných dobách, v srdci rozlehlého království obklopeného horami a hlubokými lesy, seděla královna u vysokého okenního rámu a vyšívala jemné květy na plátno. Byla zima a celé království přikryla tichá peřina sněhu. Sněhové vločky se vznášely ve vzduchu jako drobné hvězdičky a královna, pohlcena krásou zimní krajiny, pootevřela okno, aby se mohla zhluboka nadechnout studeného, křišťálově čistého vzduchu. Když se sklonila k oknu, nechtěně se píchla jehlou do prstu. Malá kapka krve dopadla na tmavý ebenový rám. V tom okamžiku se královna zamyslela a její oči se zaleskly zvláštním leskem. „Ach, kéž bych měla dceru s vlasy černými jako tento rám, pletí bílou jako sníh za oknem a rty rudými jako ta kapka krve...“ zašeptala tiše do zimního ticha.

  V jednom zapadlém koutě království stál starý statek, kde žila mladá dívka se srdcem na dlani. Její jméno bylo Eliška, ale protože se doma starala o krb, nosila ušmudlanou zástěru a často měla ruce i tváře od popela, začali jí všichni říkat Popelka.

  Kdysi dávno žila v jedné vesnici malá dívka, kterou si každý snadno zapamatoval díky jejímu výraznému červenému plášti s kapucí. Ten jí ušila její babička a od té doby ho nosila tak často, že jí všichni začali říkat Červená Karkulka. Karkulka žila se svými rodiči a byla známá tím, jak je laskavá a pozorná – nejen doma, ale i mezi sousedy a zvířaty z okolí.