Dlouhý, Široký a Bystrozraký

 

Byl jednou jeden král a ten měl jediného syna, princ byl šlechetný, statečný a zvědavý. Ale jednoho dne mu padla do oka malovaná podobizna princezny ze vzdáleného království – byla tak krásná, že princ už nemohl jíst, pít, ani spát. A tak šel za otcem a pravil:

„Otče, bez té dívky nemohu žít. Dej mi své požehnání, chci se vydat do světa, tu krásnou princeznu najít a požádat o ruku.“

Král zpočátku váhal, ale když viděl, že láska syna spalovala jako oheň, nakonec svolil. Princ se tedy vydal na cestu, jen s koněm a mečem.

Šel dlouho, lesy i horami, až jednoho dne narazil na podivného muže – byl tak dlouhý, že jeho hlava sahala až do korun stromů a tělo se vlnilo jako stuha ve větru.

„Buď zdráv, poutníku,“ pravil muž. „Říkají mi Dlouhý. Pokud chceš, půjdu s tebou. Umím se natáhnout do výšek, kam oko nedohlédne.“

Princ byl rád – v neznámých krajích se společník vždy hodí. Šli tedy spolu.

Netrvalo dlouho a potkali druhého muže. Byl kulatý jako sud a tak tlustý, že se sotva kutálel přes cestu.

„Zdravím vás, přátelé. Já jsem Široký. A když chci, rozšířím se tak, že zatarasím celou dolinu. Přidej mě ke své družině, princi – budu ti věrný.“

Princ souhlasil – dva silní druzi jsou víc než jeden.

A než ušli další kus cesty, našli třetího. Vypadal obyčejně, ale oči mu podivně zářily, jakoby viděly skrze skály.

„Jsem Bystrozraký,“ pravil. „Mé oči vidí skrze hory i skrze zdi. Vím, kde se kdo ukrývá, vím, co je kde skryto. Smím s vámi?“

Princ s radostí přikývl – takové oči se na cestě budou hodit.

Společně putovali dál, až přišli do zámku, kde podle zvěstí bydlela princezna, do níž se princ zamiloval. Ale byla tu překážka – krásnou dívku držel v zajetí zlý čaroděj. A kdo ji chtěl získat, musel splnit tři těžké úkoly. Jinak skončil ve vězení – nebo hůř.

Princ se nenechal odradit a předstoupil před čaroděje.

„Chceš mou chráněnku?“ zasyčel čaroděj. „Tak ji najdi! Schoval jsem ji do hlubin země – pokud ji do večera nepřivedeš, jsi ztracen!“

Princ pokynul Bystrozrakému. Ten se zahleděl do dálky a pravil:

„Vidím ji! Je pod horou, v železné kobce, a nad ní sto zámků!“

„Dlouhý,“ zvolal princ, „vynes nás k úbočí hory!“

Dlouhý se natáhl až do mraků a s princem i druhem překlenul skály.

„Široký, teď ty!“ volal princ. Široký se rozšířil tak, že rozdrtil železnou kobku i sto zámků a otevřel cestu dolů.

Když vynesli princeznu ven, den právě končil. Čaroděj vzteky praskal, ale úkol byl splněn.

Jenže tím to neskončilo.

„Druhý úkol!“ zasyčel. „Tady je pohár perel. Jedna se ztratila v moři. Najdi ji!“

„To je práce pro Bystrozrakého!“ pravil princ. Ten se zadíval do vln a pravil:

„Vidím ji – mezi chaluhami, hlídá ji mořský krab.“

„Dlouhý, podrž mě nad vodou,“ zavelel princ. „Široký, odděl moře!“ Široký se tak rozšířil, že rozestoupil vodu jako Mojžíš. Princ sebral perlu a přinesl ji zpět.

Čaroděj zbledl, ale stále měl poslední úkol.

„Poslední zkouška: princezna ti sama dá hádanku. Neuhodneš-li – propadneš!“

Princezna se podívala princi do očí a řekla tiše:

„Vím, že mě miluješ. Řekni mi – co je nejsilnější na světě?“

Princ chvíli mlčel, pak řekl:

„Není to síla svalů. Není to zlato, ani kouzla. Je to přátelství – protože přátelství nás dovedlo až sem. A láska – ta mě na tuto cestu přivedla.“

Princezna se usmála – byla to správná odpověď.

Čaroděj zakřičel, zmizel v oblaku dýmu a jeho kouzla se rozplynula.

Princ s princeznou se vrátil do rodného království, svatba se slavila tři dny a tři noci, a Dlouhý, Široký i Bystrozraký dostali každý kus země, kde žili v míru.

A pokud neumřeli – žijí tam dodnes.