Hrnečku, vař!

 

Byla jednou jedna holčička jménem Anička, která žila se svou maminkou v malé chaloupce na kraji lesa. Neměly skoro nic – ani pole, ani krávu, jen jednu slepičku a maličkou zahrádku, kde sotva něco vyrostlo. Někdy měly tak málo, že šly spát bez večeře. Přesto byly vždy milé, pracovité a pomáhaly, kde mohly.

Jednoho dne, když šla Anička pro dříví do lesa, potkala pod starým dubem starou babičku s holí a bílým šátkem. Babička byla unavená a prosila:
„Děvčátko, podej mi trochu vody, sucho mě trápí.“

Anička neváhala, rozběhla se k potoku, naplnila malý hrníček a donesla vodu babičce. Ta se napila, spokojeně se usmála a řekla:
„Jsi hodná a máš dobré srdce. Za svou laskavost si zasloužíš dar.“

A zpod svého pláště vytáhla malý hliněný hrneček. Vypadal obyčejně, skoro jako ten, kterým donesla babičce vodu. Ale babička se naklonila k Aničce a řekla:
„Tohle je kouzelný hrneček. Stačí říct Hrnečku, vař! – a uvaří ti sladkou kaši. A až budeš mít dost, řekni Hrnečku, dost!“

Než se Anička stačila zeptat víc, babička zmizela mezi stromy jako pára nad hrncem.

Když přišla domů, byla maminka smutná – opět neměly co k jídlu. Anička tedy postavila hrneček na stůl a řekla:
„Hrnečku, vař!“

A v tu ránu začala z hrnečku pomalu stoupat pára, a už se v něm vařila voňavá, sladká krupicová kaše. Hrneček vařil a vařil, až byla miska plná. Když měla Anička dost, zvolala:
„Hrnečku, dost!“
A hrneček okamžitě přestal.

Od toho dne už nikdy nebyly hladové. Každý den si trochu uvařily, a když přišel někdo chudý nebo hladový, vždy se podělily. Kaše měli dost a nikomu nic nechybělo.

Jednoho dne však Anička odešla na trh a nechala hrneček doma. Mamince začalo kručet v břiše, a tak si vzpomněla na kouzlo:
„Hrnečku, vař!“

Hrneček začal vařit. Ale ouha! Maminka zapomněla, jak kouzlo zastavit. A tak vařil dál – kaše se valila přes okraj, zaplnila stůl, lavici, podlahu, až tekla ven dveřmi, po cestě, do vsi. Lidé vybíhali ven, kaše jim sahala až po kolena!

Naštěstí se Anička vrátila a zakřičela:
„Hrnečku, dost!“

Hrneček konečně přestal.

A tak museli lidé několik dní jíst kaši – a od té doby si všichni dobře pamatovali, že kouzla jsou krásná, ale musí se s nimi umět zacházet.

A Anička s maminkou už nikdy neměly hlad. Hrneček si pečlivě schovaly a vždy, když chtěly kaši, stačilo jen říct.
A od té doby hlavně nezapomínaly, kdy mu říct dost.

A tak kaše tekla jen tehdy, když ji opravdu chtěly. A možná, že ten kouzelný hrneček vaří i dnes.