O Červené Karkulce

 

Kdysi dávno žila v jedné vesnici malá dívka, kterou si každý snadno zapamatoval díky jejímu výraznému červenému plášti s kapucí. Ten jí ušila její babička a od té doby ho nosila tak často, že jí všichni začali říkat Červená Karkulka. Karkulka žila se svými rodiči a byla známá tím, jak je laskavá a pozorná – nejen doma, ale i mezi sousedy a zvířaty z okolí.

Její babička bydlela v malé chaloupce na okraji hlubokého lesa. Jednoho dne se babička necítila dobře, a tak Karkulčina maminka připravila košík s koláčem a lahví domácího pampeliškového vína. „Karkulko, babička je nemocná a potřebuje něco dobrého na povzbuzení. Zanes jí tenhle košík, ale nezapomeň – drž se vyšlapané cesty a nezastavuj se s nikým neznámým.“

Karkulka přikývla, obula si boty, plášť a vyrazila na cestu. Slunce jemně prosvítalo mezi větvemi a lesní stezka byla tichá a voňavá. Karkulka se držela vyšlapané cesty, jak jí bylo řečeno, dokud si nevšimla rudých lesních jahod rozesetých kolem cesty. Nedalo se jim odolat – utrhla jednu, pak další, a jak se shýbala pro další a další, brzy se vzdálila od cesty a bloudila hlouběji do lesa.

Najednou se před ní objevil vlk. Vypadal přátelsky, ale v očích mu něco neklidně blýskalo. „Kam máš namířeno, děvčátko v červeném?“ zeptal se vlk.

„Jdu navštívit svou babičku, která je nemocná. Nesou jí koláč a víno, aby se brzy uzdravila,“ odpověděla Karkulka upřímně.

Vlk nastražil uši. „A kde přesně babička bydlí?“ ptal se dál.

„Na okraji lesa, v domku se zahrádkou a červenou stříškou. Pečuje o zraněná lesní zvířata a v zimě je krmí,“ vysvětlila dívka.

Vlk se zamyslel. Cítil příležitost. „Víš co?“ začal lstivě. „Znám jednu cestu, která tě tam dovede rychleji než ta, po které jdeš. Stačí zabočit támhle u toho dubu a pak rovnou podél potoka.“

Karkulka mu poděkovala a vydala se směrem, který jí ukázal. Netušila, že zatímco ona zabloudí mezi keře a kapradiny, vlk sám zamíří zkratkou přímo k babiččině chaloupce.

Vlk zaklepal na dveře a měkkým hlasem pronesl: „Babičko, to jsem já, tvoje vnučka. Nesu ti něco na zub.“

„Pojď dál, děvče moje, dveře jsou odemčené,“ ozvala se nemocná babička z postele.

Vlk vklouzl dovnitř a než se babička stačila vzpamatovat, skočil na ni a spolkl ji. Poté si oblékl její čepec, nasadil si brýle, zabalil se do přikrývky, lehl si do postele a čekal na Karkulku.

Karkulka se mezitím prodírala houštinami, až nakonec dorazila k babiččině chaloupce – mnohem později, než kdyby šla původní cestou. Zaklepala a zavolala: „Babičko, to jsem já, Karkulka!“

„Jen pojď dál, děvčátko,“ ozval se vlk z postele přestrojený za stařenku.

Karkulka vstoupila a už při pohledu na „babičku“ jí něco nehrálo. „Babičko, proč máš tak divný hlas?“ zeptala se opatrně.

„To je tou rýmou, děvenko,“ zamumlal vlk.

Když se přiblížila, začala si všímat i jiných podivností: „A babičko, proč máš tak veliké uši?“

„Abych tě lépe slyšela.“

„A proč máš tak veliké oči?“

„Abych tě lépe viděla.“

„A proč máš tak obrovské zuby babičko?“

„Abych tě mohl snáze sníst!“ zvolal vlk, vyskočil z postele a spolkl dívku na posezení.

Přecpaný a spokojený si vlk znovu lehl do postele a usnul. Jeho hlasité chrápání se rozléhalo po okolí.

V té době šel lesem myslivec, který pravidelně kontroloval, jestli je v okolí klid. Když uslyšel hlasité chrápání z chalupy, zastavil se, nahlédl oknem a uviděl obrovského vlka spícího v posteli. Okamžitě vešel dovnitř, vytáhl nůž a opatrně vlkovi rozřízl břicho. A vida – z útrob se pomalu vynořila jak babička, tak Karkulka. Obě byly v šoku, ale živé a vděčné.

Myslivec jim pomohl na nohy a pak se postaral o vlka – do jeho břicha vložil těžké kameny a znovu ho zašil. Když se vlk později probudil a chtěl se napít z potoka, kameny ho stáhly ke dnu a už nevylezl.

Babička pohostila myslivce vínem a koláčem, a Karkulka mu několikrát poděkovala za záchranu. Před odchodem jí myslivec připomněl: „Pamatuj si, že v lese se nevyplácí důvěřovat cizím a nikdy nechoď mimo známou cestu.“

Karkulka přikývla a ten den si slibovala, že už se nikdy nenechá zlákat sladkými jahodami – a že odteď bude chodit jen po bezpečné stezce, která vede rovnou k babičce.

A tak skončil den, který začal jako obyčejná pochůzka, ale změnil se v dobrodružství, na které Červená Karkulka už nikdy nezapomněla.