O dvanácti měsíčkách

-

 


Byla jednou jedna dívka jménem Maruška. Žila se svou macechou a nevlastní sestrou Holenou. Macecha Marušku neměla ráda – zatímco Holenu rozmazlovala, Marušce ukládala těžké práce a často jí ubližovala. Přesto byla Maruška hodná a trpělivá.

Jednoho zimního dne Holena zatoužila po fialkách. „Jdi do lesa a přines mi fialky!“ poručila macecha Marušce. Maruška se marně snažila vysvětlit, že v lednu květiny nerostou. Macecha se rozhněvala a vyhnala ji z domu. Maruška se zachumlala do svého tenkého kabátku a vydala se do zasněženého lesa.

Bloudila, až přišla na mýtinu, kde hořel oheň a kolem něj sedělo dvanáct postav – starší i mladší muži v pláštích, z nichž každý měl jinou barvu. Byli to Dvanáct měsíců, strážci času. Nejstarší, Leden, se jí zeptal, proč přišla.

„Poslali mě pro fialky,“ odpověděla tiše Maruška. Leden se podíval na své bratry, pokynul Březnu, a ten usedl na místo u ohně. Najednou sníh zmizel, začalo svítit slunce, a kolem rozkvetly fialky. Maruška si natrhala kytičku, poděkovala a běžela domů.

Holeně a maceše ale fialky nestačily. Druhý den chtěly jahody. Znovu byla Maruška vyhnána do zimního lesa. Přišla na stejnou mýtinu, znovu poprosila měsíčky – tentokrát se Leden vystřídal s Červnem. Les zezelenal a mezi listy se červenaly jahody. Maruška si natrhala hrst, opět poděkovala a odešla.

Třetí den dostala za úkol přinést jablka. Macecha i Holena doufaly, že se Maruška nevrátí. Opět však dorazila na mýtinu, kde ji měsíčky vlídně přivítali. Tentokrát uvolnil místo Září – a na stromě dozrála krásná jablka. Maruška si utrhla dvě – jedno pro macechu, druhé pro Holenu – a šla domů.

Jenže Holena nedokázala ovládnout svou chamtivost. Spolu s macechou se vydala do lesa, aby si jablka natrhala sama. Došly na mýtinu, ale chovaly se nezdvořile, pyšně a hrubě. Měsíčky to rozhněvalo – nechali znovu nastoupit Ledna. Mýtinu zahalil mráz a sněhová vánice Holenu i macechu pohltila a obě zmrzly.

Maruška zůstala sama, ale šťastná. Za svou dobrotu byla odměněna. Žila pak v klidu a hojnosti a nikdy nezapomněla na přátelství dvanácti měsíčků.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

3.1 Pohádka o psím ocásku

-
Obrázek
  Napsal Karel Čapek - kompletni kniha zdarma ke stazeni  ZDE . Tak poslouchej, Dášo, když budeš chvilinku pěkně sedět, povím ti pohádku. O čem pohádku? No, třeba pohádku o psím ocásku. Tak jednou byl jeden pejsek, Foxlík se jmenoval. Víš, jak vypadal? Celý bílý byl a měl jenom černá ušiska, a oči černé jako gagát3, a čumáček černý jako antracit; a jako znak, že je pravý a čistokrevný teriér, měl v puse na patře černou skvrnu, jako ty ji máš. Vidíš, ty o ní ani nevíš; jednou ti ji ukážu v zrcadle, až budeš na celé kolo zívat. A ocásek ti měl takhle dlouhý, skoro tak dlouhý, jako byl jeho vlastní rodokmen, a tím ocáskem dovedl švihat, že jím mohl tulipány stínat. To neměl dělat, Dášeňko, ale takovou měl sílu v ocásku. Ten pejsek Foxlík byl veliký hrdina a nikoho se nebál. Hodné lidi nekousal a návštěvy taky ne, to se totiž nemá dělat, ale když slyšel o někom nedobrém, třeba o loupežníkovi, tak na něho šel a zadávil ho: chytil ho jednoduše za krk a zatřepal jím, až bylo po něm. ...
Číst dál »

2. Jak se fotografuje štěně

-
Obrázek
 Napsal Karel Čapek - kompletni kniha zdarma ke stazeni  ZDE . Jak se fotografuje štěně? Řeknu to rovnou: špatně; a vyžaduje to krajní trpělivosti od štěněte i od fotografa. Dejme tomu, slunce zasvítí na dojemnou scénu štěněte žeroucího z misky. Člověk se tryskem řítí pro fotografický aparát, aby zvěčnil tento působivý výjev ze života štěněte. Nežli se vrátí s aparátem, je miska ovšem prázdná. „Honem, nalejte Dášeňce ještě jednu misku mlíčka,“ káže fotograf a s náležitou odbornou rychlostí nařídí expozici a zaostří objektiv, zatímco se Dášeňka hrdinně dává do druhé misky. „Tak, teď je to pěkné,“ vydechne fotograf, a v tu chvíli zjistí, že zapomněl dát do aparátu film. Než jej tam vloží, sežere Dášeňka druhou misku mléka. „Dejte jí ještě jednou,“ káže fotografující člověk a honem zaostřuje. Jenže Dášeňka si vezme do hlavy, že už nebude a nebude žrát. A že prý ne. Marné jí domlouvat. Marné jí strkat nosánek do mléka. Nechce, a basta. S povzdechem odnáší fotograf svůj aparát domů...
Číst dál »

1.2. Dášeňka roste a poznává svět

-
Obrázek
  Napsal Karel Čapek - kompletni kniha zdarma ke stazeni  ZDE . Jak vidíte, děti, dá to hodně práce, a hlas přírody, jemine, to je vám přísný učitel, nic takovému štěněti nesleví. Jenže někdy nemá kdy napovídat, protože musí učit lítat mladého vrabce nebo ukázat housence, které listy žrát a kterých nechat. Tehdy uloží Dášeňce jenom domácí úkol (například přejít v úhlopříčně celou psí boudu z rohu do rohu) a nechá ji, aby se s tím, chudera malá, dřela sama. Dášeňka dává pozor, až jazejček samou pozorností vyplazuje: pravá přední – teď levá zadní (jezusmankote, která vlastně je levá, ta nebo ta?) – a druhá zadní (kdepak já ji mám?) – a co teď? „Špatně,“ volá na ni hlas přírody, celý udýchaný, jak učí vrabce lítat, „musíš dělat menší kroky, Dášeňko, a hlavu nahoru a tlapky pěkně pod sebe znovu!“ Copak hlas přírody, tomu se to káže; ale když jsou ty nožičky měkké jako z nití a třesou se jako z rosolu, dělejte s nimi něco! A když máme takový plný bříšek a takovou velikou hlavu, mys...
Číst dál »