O Palečkovi

 

Byl jednou jeden chudý sedlák se svou ženou. Pracovali od rána do večera, ale jediné, co jim ke štěstí scházelo, bylo dítě. Často si žena povzdychla: „Kéž bychom měli aspoň droboučké dítě – třeba jen tak malé jako paleček.“ A světe div se – její přání se splnilo. Za pár měsíců se jim narodil syn, malý jako lidský palec. Proto ho pojmenovali Paleček.

Ačkoliv byl maličký, měl Paleček velké srdce, bystrou mysl a velkou touhu pomáhat. Když jednou šel otec do lesa na dříví, Paleček ho poprosil, jestli by mohl jít s ním. Otec se nejprve zdráhal, ale když Paleček slíbil, že bude opatrný, posadil si ho do kapsy kabátu.

Když dorazili do lesa, Paleček vylezl z kapsy a posadil se otci na rameno. Z výšky mu ukazoval, který strom je nejlepší na kácení, a svým tenkým hláskem ho pobízel: „Tatínku, tenhle je suchý – ten můžeš porazit!“ Otec se smál, jak šikovného rádce má, a práce mu šla od ruky.

Jenže při odpočinku si Paleček sedl na pařez a rozhlížel se po lese. Otec si ho nevšiml a nešťastnou náhodou ho v lese zapomněl. Když Paleček zjistil, že je sám, nezpanikařil a vydal se na cestu domů. Jenže v tak velkém lese pro tak malého človíčka to byla pořádná výprava!

Po cestě ho objevili dva pocestní, kteří ho chtěli vzít s sebou jako raritu do města. Paleček se tvářil přátelsky, ale jakmile při první zastávce usnuli, vyklouzl jim a byl volný.

Putoval dál – pomohl babičce nést květinu na kopec, zachránil ptáčka z pasti a každý mu oplatil pomoc –  jídlem, radou či odvozem. A nakonec se mu opravdu podařilo najít cestu zpět domů.

Rodiče ho přivítali s otevřenou náručí a slzami v očích. Od té doby Paleček pomáhal doma a jen občas se vydal na kratší výpravy – vždy s vědomím, že domov je tím nejcennějším místem na světě.