O Popelce

 

V jednom zapadlém koutě království stál starý statek, kde žila mladá dívka se srdcem na dlani. Její jméno bylo Eliška, ale protože se doma starala o krb, nosila ušmudlanou zástěru a často měla ruce i tváře od popela, začali jí všichni říkat Popelka.

Popelka žila spolu se svou macechou a dvěma nevlastními sestrami. Ty se k ní chovaly velmi zle – přikazovaly jí těžkou práci od rána do večera a samy si užívaly pohodlí. Přesto Popelka neztrácela naději a v koutku duše věřila, že jednou se vše zlepší.

Jednoho dne přicestoval královský posel se zprávou: na zámku se chystá slavnostní ples. Princ, mladý a urozený, si měl mezi dívkami z království vybrat nevěstu. Macecha i sestry byly nadšené. Okamžitě se pustily do příprav – nechaly si šít nové šaty, vybíraly šperky a zkoušely účesy. Popelka zatím zůstala doma a pomáhala jim se vším, co bylo třeba. Sama toužila alespoň na chvíli ples a prince spatřit, ale neměla ani šaty, ani naději, že by ji macecha pustila.

V den plesu sestry s macechou, nastrojené v plesových róbách, nasedly do kočáru a odjely na zámek na slavnostní ples. Popelka zůstala sama, zametala podlahu a snažila se zadržet slzy. Nakonec si sedla k ohništi a tiše plakala.

Najednou se však vzduch kolem ní rozzářil jemným světlem a uprostřed světnice se zjevila dobrá víla – její kmotřička. „Copak se děje, děvčátko moje?“ zeptala se laskavě. Popelka jí vyprávěla o plesu, o tom, jak by tam chtěla jít taky, ale nemá jak. Víla se pousmála, vytáhla kouzelnou hůlku a mávla s elegancí sobě vlastní.

Z dýně rostoucí na zahradě se stal lesklý kočár, ze čtyř myšek koně, ze starého kocoura kočí. A pak se obrátila k Popelce. Mávla znovu – a její otrhané šaty se změnily v nádhernou róbu posetou třpytkami, jako by byla ušitá z hvězdného nebe. Na nohou se jí zaleskly jemné střevíčky, celé ze skla, lehké a křehké jako sen.

„Ale pamatuj, má drahá,“ řekla víla tiše, „kouzlo trvá jen do půlnoci. Jakmile odbije dvanáctá, vše se vrátí do původní podoby.“

Popelka poděkovala, vděčně se usmála a nasedla do kočáru. Když dorazila k zámku a vešla do tanečního sálu, všechna pozornost se stočila na ni. Hosté ztichli a princ povstal. Její krása a šarm byly tak neobyčejné, že ani sestry ji nepoznaly. Princ k ní hned okouzleně přistoupil a vyzval ji k tanci.

Tančili spolu téměř celý večer. Popelka byla milá, vtipná a skromná, a princ od ní nemohl odtrhnout oči. Během několika chvil věděl, že právě s ní chce strávit celý život. Už se chystal požádat ji o ruku, když náhle začaly hodiny odbíjet půlnoc.

Popelka se lekla. Rychle se princovi omluvila a rozběhla se pryč. Schody zámecké haly brala po dvou a přitom jí z nohy sklouzl jeden střevíček. Nemohla se pro něj vrátit – kouzlo začínalo mizet a ona musela zmizet dřív, než ji někdo pozná.

Princ vyběhl za ní, ale na nádvoří už nikdo nebyl. Na schodech zůstal jen jediný důkaz – skleněný střevíček, který tam Popelka zanechala. Princ ho zvedl a rozhodl se: „Najdu dívku, které tento střevíc padne. A ta se stane mou ženou.“

Druhý den ráno poslal své sluhy do všech vesnic a měst v království. Měřili nožky, zkoušeli střevíček, ale nikomu nepadl. Až dorazili i ke statku, kde žila Popelka. Její nevlastní sestry se snažily protlačit nohu do malého střevíčku, ale nešlo to, byť se snažily sebevíc.

„Nemáte tady ještě nějakou dívku?“ zeptal se královský sluha. Macecha se zdráhala, ale Popelka právě přinesla vodu ze studny. Když ji zkusili střevíc nazout, padl jí jako ulitý.

Princ, který vzápětí dorazil, ji ihned poznal. Bez váhání ji požádal o ruku a Popelka souhlasila. Brzy se konala slavná svatba, na kterou byli pozváni lidé z celého království. A jak to tak v pohádkách bývá – Popelka a princ žili spolu šťastně a spokojeně, s láskou a radostí, kterou rozdávali všem kolem sebe.