O Smolíčkovi

 

Byl jednou jeden malý chlapec jménem Smolíček, který žil hluboko v lese. Nežil ale sám – staral se o něj jelen se zlatými parohy, dobrý a moudrý ochránce. 

Každé ráno jelen odcházel na pastvu a před odchodem Smolíčkovi vždy připomínal:

„Nikomu neotvírej, ani kdyby tě hezky prosili. Zvlášť ne jeskyňkám!“

Jednoho dne, když byl Smolíček doma sám a jelen se pásl v dálce, ozvalo se za dveřmi něžné volání:„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen se ohřejeme a hned zase půjdeme.“

Smolíček si vzpomněl na jelenovo varování a dveře neotevřel. Když se večer jelen vrátil, Smolíček mu o hláskách za dveřmi všechno pověděl. 

Jelen ho pochválil a znovu mu připomněl:

„Dobře jsi udělal. Ale pamatuj, chlapče, že jeskyňky nejsou hodné bytosti. Slib mi, že jim nikdy neotevřeš.“

Uplynulo pár dní. Jednoho odpoledne, když byl Smolíček opět doma sám, uslyšel známé hlasy:„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme,jen se ohřejeme a hned zase půjdeme.“

Smolíček se nejdřív držel jelenových slov. Ale prosby byly tak líbezné, tak smutné! A venku byla zima. Smolíčkovi bylo jeskyňek líto. Otevřel tedy alespoň malou škvírku. Jen na dva prsty…

Ale jakmile jeskyňky strčily prsty dovnitř, vklouzly za nimi celé a dřív, než Smolíček stačil cokoliv udělat, popadly ho a běžely s ním hluboko do lesa.

„Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, jeskyňky pryč nesou!“ křičel Smolíček.

Naštěstí byl jelen nablízku, zaslechl volání a přiběhl jako vítr. Jeskyňky zahnal a Smolíčka si odnesl zpět domů. 

„Vidíš, co se stane, když neposlechneš. Už nikdy nesmíš jeskyňkám otevřít.“ přísně mu domlouval jelen.

Smolíček slíbil, že si to zapamatuje. A dlouho to tak i bylo. Jeskyňky se neobjevovaly, jelen chodil na pastvu, a vše se zdálo být zase v pořádku.

Jenže jednoho dne, znovu za dveřmi zazněl ten známý hlas:„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku,jen dva prstíčky tam strčíme,jen se ohřejeme a hned zase půjdeme.“

„Kdepak,“ odvětil Smolíček. „Zase byste mě unesly!“ 

Ale hlásky byly zoufalé, plné zimy a prosby:„Jen dva prstíčky, Smolíčku, vždyť tady umrzneme!“

A tak Smolíček – i přes svůj slib – opět otevřel na škvírku. A stalo se totéž jako posledně. Jeskyňky vklouzly dovnitř, popadly ho a zmizely s ním pryč.

„Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, jeskyňky pryč nesou!“ křičel zoufale.

Tentokrát však jelen neslyšel. Byl příliš daleko.

Jeskyňky ho odnesly do své jeskyně, kde ho hostily sladkou kaší, máslem a koláčky. Ale ne z lásky – chtěly ho vykrmit, aby si na něm mohly pochutnat.

Dny plynuly a Smolíček tloustl. Jednoho dne se jeskyňky rozhodly, že už je dost tučný a začaly si chystat kotlík.

V poslední chvíli se Smolíček rozplakal a volal ze všech sil:„Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, jeskyňky do kotlíku nesou!“

A stal se zázrak – jelen ho zrovna hledal a byl nedaleko! Uslyšel volání a v mžiku dorazil. Nabral Smolíčka na své zlaté parohy a odnesl ho domů. A i když Smolíčkovi tentokrát odpustil, znovu ho důrazně varoval.

A Smolíček? Ten už nikdy více jeskyňkám dveře neotevřel. Věděl, že podruhé měl velké štěstí. Ale potřetí by mu už třeba nikdo nepomohl.