Otesánek

 

V jedné malé vesničce žili manželé, kteří si moc přáli dítě. Neměli se špatně, ale ta touha po miminku byla veliká. Jednoho dne žena zadělala na těsto a z těsta vytvarovala malého panáčka. „Pojmenujeme tě Otesánek,“ řekla mu, a když ho upekla, stalo se něco zvláštního – panáček ožil!

Otesánek ale nebyl obyčejný kluk – byl sice malý, ale zato měl obrovský hlad. 

"Mámo, já mám hlad!" dožadoval se jídla čím dál víc.

Manželé se snažili synka nasytit, ale jeho ústa se otevírala pořád víc a víc, a nikomu se nedařilo jeho hlad utišit. Začal jíst všechno, co mu přišlo do cesty. Nejprve snědl jídlo na stole, pak i zásoby v komoře, a nakonec i slepici ze dvora. Vesničané se divili a báli se, co ten malý tvor může ještě sníst.

Všichni se nažili Otesánka zastavit, ale marně. On jen jedl a jedl. A čím víc jedl, tím víc rostl. 

Až jednoho dne přišel do lesa, kde potkal moudrou starou lišku. Ta se na něj podívala a řekla: „Otesánku, tvůj hlad, takhle to přece nejde. Jestli chceš žít dál a být šťastný, musíš se naučit, kdy je čas přestat jíst.“

Otesánek si to vzal k srdci. Když se příště chtěl pustit do jídla, zastavil se a přemýšlel. A protože se začal učit sebekontrole, jeho hlad pomalu odezněl a mohl žít s ostatními lidmi v míru.

Od té doby si Otesánek užíval života a jeho hlad se přesunul do hladu po vědomostech a dobrodružství.