Sněhurka a sedm trpaslíků
V dávných dobách, v srdci rozlehlého království obklopeného horami a hlubokými lesy, seděla královna u vysokého okenního rámu a vyšívala jemné květy na plátno. Byla zima a celé království přikryla tichá peřina sněhu. Sněhové vločky se vznášely ve vzduchu jako drobné hvězdičky a královna, pohlcena krásou zimní krajiny, pootevřela okno, aby se mohla zhluboka nadechnout studeného, křišťálově čistého vzduchu.
Když se sklonila k oknu, nechtěně se píchla jehlou do prstu. Malá kapka krve dopadla na tmavý ebenový rám. V tom okamžiku se královna zamyslela a její oči se zaleskly zvláštním leskem. „Ach, kéž bych měla dceru s vlasy černými jako tento rám, pletí bílou jako sníh za oknem a rty rudými jako ta kapka krve...“ zašeptala tiše do zimního ticha.
Její přání se brzy naplnilo. Narodila se jí holčička, která skutečně vypadala, jako by povstala z onoho snového obrazu – měla vlásky černé jako noc, pleť bílou jako čerstvě napadlý sníh a rty tak červené, že by jí i růže záviděla. Pojmenovala ji Sněhurka.
Radost z dcerky však netrvala dlouho. Královna brzy onemocněla a nedlouho poté zemřela. Král, zarmoucený a osamělý, se po čase znovu oženil. Nová královna byla nádherná na pohled – vysoká, vznešená, v krásných róbách a s drahými šperky. Ale za tou krásou se skrývalo chladné srdce, plné pýchy a závisti. Jediné, co ji skutečně zajímalo, byl její vzhled a obdiv ostatních.
Její nejcennější poklad byl zrcadlo – ale ne obyčejné zrcadlo. Bylo to kouzelné zrcadlo, které nikdy nelhalo. Každý den se před něj postavila a svým chladným hlasem se ptala:
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi z rána: kdo je na světě nejkrásnější dáma?“
A zrcadlo odpovídalo: „Paní má, jste bezpochyby královna krásná – nejkrásnější v celé zemi.“
Tak to bylo dlouhé roky, až jednoho dne, kdy už Sněhurka povyrostla v mladou dívku, královna opět položila svou otázku:
Královna zbledla. Tvář se jí zkřivila hněvem, a poprvé se v jejích očích zableskla opravdová nenávist. Jak by mohl někdo, byť nevlastní dcera, být krásnější než ona? Zatímco zvenčí si uchovávala chladnou důstojnost, uvnitř zuřila. Několik dní bloudila zámkem a plánovala. Až přišla s rozhodnutím – Sněhurka musí zmizet.
Povolala mladého lovce, který sloužil na dvoře a nosil zvěřinu do královské kuchyně. Svěřila mu hrozný úkol – měl Sněhurku odvést hluboko do lesa, zabít ji a přinést její srdce jako důkaz. Lovec, zaslepený krásou královny, věrně úkol přijal.
Zavedl tedy Sněhurku hluboko do lesa, daleko od zámku, kde nebylo živé duše. Ale když přišlo na čin, lovec se podíval Sněhurce do očí – byly plné důvěry a nevinnosti – a nedokázal to. Padl na kolena a přiznal se, že měl za úkol ji zabít. Místo toho jí poradil, ať prchá dál do lesa, prý tam někde žijí trpaslíci, kteří jí možná pomohou.
Sněhurka bloudila lesem celý den, až narazila na malou chaloupku ukrytou mezi stromy. Opatrně vstoupila – nikdo tam nebyl, ale všude bylo útulno a čisto. Uviděla sedm malých postýlek, sedm židliček a sedm misek. Všechno bylo přesně sedmkrát – jako by tam žilo sedm malých lidí. Sněhurka uklidila chaloupku, připravila večeři a posadila se, aby si odpočinula.
Za soumraku se vrátili domů trpaslíci – Prófa, Štístko, Kejchal, Stydlín, Dřímal, Rejpal a Šmudla. Když zjistili, že někdo je v jejich domku, byli nejprve překvapeni, ale když jim Sněhurka vysvětlila, co se jí stalo, a nabídla jim večeři, jejich srdce roztála. Byli dojatí jejím příběhem a nabídli jí, aby u nich zůstala.
Mezitím se lovec vrátil na zámek. Místo Sněhurky zabil mladou laň a její srdce pak předal královně, která ho s uspokojením přijala. Myslela si, že má vyhráno – že je znovu nejkrásnější. S úsměvem se postavila před zrcadlo a zeptala se na svou oblíbenou otázku.
Ale zrcadlo odpovědělo:
„To srdce z lesa laně je, Sněhurka dál v chaloupce bdí. Krásou tě stíní čím dál víc, tvé zrcadlo pravdu vždy ví.“
Královna zuřila. Zavřela lovce do vězení a rozhodla se, že to vezme do svých rukou. Připravila jablko naplněné mocnou kletbou – jen jedno sousto a dívka upadne do hlubokého, věčného spánku.
Přestrojená za starou babičku se vydala lesem až k trpasličí chaloupce. Tam vyčkala, než trpaslíci odešli pracovat do dolů. Zaklepala a Sněhurce nabídla jablko. „Ochutnej, děvče, tak sladké jablíčko jsi ještě neměla. A krásnější po něm budeš, to mi věř.“
Sněhurka, nic netušíc, se s vděčností zakousla. Sotva polkla první sousto, padla k zemi. Královna se vítězoslavně otočila a zmizela v lese.
Když se trpaslíci vrátili a nalezli Sněhurku bezvládnou, byli zoufalí. Nic nezabíralo. Uložili ji do skleněné rakve a postavili ji před chaloupku. Každý den k ní přicházeli, drželi stráž a doufali že se probudí.
Až jednoho dne kolem projížděl princ z dalekého království. Když uviděl Sněhurku, srdce se mu zachvělo – byla krásná jako sen. Naklonil se k ní, políbil ji – a v tom okamžiku jí kousek zakletého jablka vyklouzl z hrdla. Sněhurka se nadechla a otevřela oči.
Všichni radostně slavili – trpaslíci tančili kolem, princ se Sněhurkou se drželi za ruce. Brzy poté se konala velká svatba. Královna, když se opět ptala zrcadla na svou krásu, uslyšela krutou pravdu:
„Nejkrásnější je nyní Sněhurka, paní. Tvá moc pominula, láska a dobro zvítězily.“
A tak žila Sněhurka s princem šťastně po boku, obklopena láskou, přátelstvím a mírem. A trpaslíci? Těm zůstala chaloupka plná radosti a příběh, na který do konce života nezapomenou.
Komentáře
Okomentovat